Horské kvarteto 2009

Tak jako už nějaký rok zpátky, tak i letos uspořádal náš cyklokroužek Kutná Hora jednodenní zájezdy za horskými radovánkami nejen pro své členy, ale i pro zájemce z hormilovné veřejnosti. A že se letos do jednoho vyvedly!

Jakoby nás letos chtěly hory odměnit za naše loňské tvrdošíjné putování za sněhem. Pokaždé nám nachystaly nejen dostatečnou nadílku kvalitního sněhu, ale i krásné až kýčovitě nádherné scenérie, chumelení, sluníčko i mlhu a vítr, čehož jsme si všichni vrchovatě užívali – pěšáci, sjezdaři i  běžkaři. K poslední jmenované skupině patřím i já a tudíž mé ohlédnutí za letošními výpravami nemůže být jiné, než z pohledu běžkaře.

Jak to tedy všechno bylo …

Pec pod Sněžkou – Krkonoše 17.1.2009

Autobus nás vyklopil na rozestavěném náměstíčku a po nezbytných přípravách jsme se vydali pěšky směr sedačková lanovka. Počítali jsme, že se budeme muset k lanovce dostat pěšky, ale následný dokopečkový „pochoďák“ myslím nepřekvapil jen mě. Konečně jsme všichni a lanovka nás postupně nese vzhůru myslím na Hnědý vrch? Někteří truhlíci, včetně mě, si lyže vezli v ruce a při výstupu pak vznikaly – pro nezúčastněné pozorovatele – velmi nepříjemné situace v podobě legračního scupitávání z dojezdového kopečka a současném uhýbání se prázdné sedačce. Fuj – velké poučení pro příště.

Namazali jsme a ještě za celkem pěkného počasí hurá do stopy. Sluníčko sice trucovalo, ale vidět do kraje bylo krásně a bylo čím se kochat. Trochu drsnou zimní idylu nám domalovala i dvě psí spřežení, která se proti nám vyřítila.

První naší občerstvovací stanicí  se stala chalupa  Na Rozcestí (1349m n.m.). Další pak chata Výrovka (1356m n.m.), kde jedna část naší výpravy zakotvila a druhá se vydala ještě o 1,5 km dál do sedla Luční hory okouknout památník. Mezitím začala padat mlíková mlha a jak se dalo uhodnout podle sněhově uváleného oblečení kamarádů, byla cesta od památníku zpět k Výrovce asi dost „jedlá“. Výrovku, kde byl mimochodem velmi příjemný a pohotový personál, jsme tedy už všichni pospolu opouštěli také do mlhy. Náladu nám to nevzalo a pěkná, dobře vyhrnutá cesta nám nabídla pěkný sjezd zpět do Pece, zakončený závěrečným slalomem mezi papundeklovejma zajíčkama na dětské sjezdovce. Vydařený den jsme po návratu do Kutné Hory zpečetili dobrou mňamkou v restauraci U bazénu.

Hrabětice – Jizerské hory 31.1.2009

Přestože jsou Hrabětice  naším cílem již několikátý rok po sobě, stejně se nám neokoukají a pokaždé je to trochu jiné. Kutnohorákům začaly jarní prázdniny, což docela výrazně obměnilo účastníky zájezdu. Znát to bylo i v naší, jindy dost početné, bandě, a do stopy se nás vydalo akorát  „7 statečných“.

Kaplička, kam jsme se těšili na startovací svařáček, nás vyšplouchla a nebe bylo zamračené. Ale i v té ponurosti byla tichá krása a radost z výletu nám nemohla pokazit. Letos jsme to vzali opačně, než předešlé roky. Vyrazili jsme okolo vodní nádrže Josefův důl a dál směrem na Kristiánov (812m n.m.). Lukáš nám chtěl přiblížit historii tohoto místa a odbočil z upravené stopy na lesní, prudce stoupající cestu. Výstup úmorný, ale díky této odbočce jsme si mohli lépe prohlédnout to, co zbylo ze sklářské osady, založené r.1775.

Pak na Novou louku, kde jsme si v Šámalově chatě (745m n.m.) dali boršč a doplnili tekutiny každý podle vlastního gusta. Odtud jsme pokračovali přes rozcestí U buku až na Královku. To už zase začalo sněžit. Poseděli jsme tu docela dlouho, protože tu byla obsluha opravdu vééélmi pomalá a neakční. Čas nás dneska výjimečně netrápil, tak to bylo v klidu. Zpátky do Hrabětic jsme se pak vrátili z druhé strany nádrže, a byla to cesta nečekaně pěkná a příjemná.

Na závěr jsme si zase sjeli dětskou sjezdovku. Jen tu místo zajíčků měli tyčky. Dneska jsme si docela mákli, ale únava co na nás padla byla příjemná a zdravá …

Harrachov – Krkonoše 14.2.2009

Jako už letos 2x, i dnes nás hory uvítaly spoustou sněhu a další stále padal ze zatažené oblohy. Zachumlaní jsme se vydali k lanovce, která nás pak vyvezla na Čertovu horu (1020m n.m.). Tentokrát jsme měli všichni běžky na nohou. Lanovka byla sedačková a dlouhá, takže jsme si mohli užívat našedlá panoramata a pod námi tiché, křehké království ledově bílých stromů a keřů.

Nahoře jsme se trochu víc zachumlali a vyrazili kolem Janovi skály, přes Studenov na Čertovu pláň, kde na nás konečně na chvíli vykouklo studený sluníčko. U občerstvovací chatky Na Ručičkách jsme posvačili a vydali se na 2 km vzdálené Dvoračky. Nejdřív jsme ale měli i dnes jednu „kulturní“ vložku. Jak jsme zjistili, je prostranství za kioskem Na Ručičkách zároveň přistávací plochou pro záchranářský vrtulník, a ten zrovna přilétal. Bylo to zajímavý. Cesta nahoru však taky, protože tím, že jsme se šplhali do vrchu pomalu, měli jsme o to víc času se kochat nádherou okolo sebe. Kousek před Dvoračkama jsem to s Mílou otočila a zatímco zbytek party pokračoval až na Dvoračky, my jsme si udělaly doslova dámskou jízdu.

Vrátily jsme se v klídku Na Ručičky a odsud pokračovaly dál mírným sjezdem zpět k Harrachovu. Podařilo se nám minout odbočku, po které pak prý pokračovali naši kamarádi, a tím se stalo, že jsme se poměrně brzy ocitly na Rýžovišti. To už zase hustě sněžilo. Pod sjezdovkami, které vypadaly poloprázdné jsme se dostaly dál a pokračovaly ještě kousek na lyžích, než nás najednou upoutala mezi stromy chaloupka s kouřícím komínem a osvětlená lampičkami. „Šenk U soutoku“. Uvnitř bylo teplo, útulno a přátelsky, tak jsme zde zakotvily. Nakonec se ukázalo, že jsme od autobusu co by kamenem dohodil a na běžkách uběhl. Zbytek party si pochvaloval výborné domácí housky na Dvoračkách (i nám vzali na ochutnání.) a také to, že na rozdíl od nás ještě stihli dojet k Mumlavskému vodopádu.

I když jsem dnes  běžkování nedala tolik jako jindy, byl to bezva den. Protože takové posezení s kamarádkou nad svařákem, když za okny chumelí, do zad hřeje krb a máte o čem povídat … to je přece jednou za čas taky bezva.

Horní Mísečky – Krkonoše 28.2.2009

A je to tu … Naše poslední letošní hory. Jelikož do nás 5 km před Mísečkama zezadu „ťuknul“ osobák a trvalo víc než půldruhé hodiny než přijela policie a vše zúřadovali, dostali jsme na Horní Mísečky až kolem jedenácté.

Vlekama jsme se nechali „dovléci“ až nahoru na Medvědín (1235m n.m.). Počasí zatím azurové a sluníčko hřeje – aspoň pro tuto chvíli. Vyrážíme do té běloskvoucí nádhery a já se snažím filmovat za jízdy. Samozřejmě můj pokus  končí pěkným lavorem, ale aspoň to bude autentický. Pořád projíždíme tou nádherou a za chvíli se napojujeme na Krkonošskou magistrálu a pokračujeme dál na Vrbatovu boudu. Během chvíle nebe zešedlo, začalo sněžit a padat mlha. Jak kdyby žádné slunce ani neexistovalo, natož že by ještě před chvílí svítilo. Na Vratově boudě (1397 m n.m.) se občerstvujeme a trochu zahříváme. Také nás tu došla celá  parta našich pěšáků.

Když jsme se vydali dál směrem k prameni Labe, sluníčko se právě snažilo probojovat si mlhou alespoň malou cestičku – neúspěšně. Mlha nás zas začala pohlcovat a kousek před pramenem jsme odbočili na Labskou boudu (1310m n.m.). Sjezd až k ní byl docela kovbojka a protože jsem fotila a filmovala, zůstala jsem poslední a mohla si tak vychutnat úžasné styly sjezdu mých kamarádů. V jednu chvíli stráň vypadala spíše jak po nájezdu lovců na bizoní stádo. Tolik tam bylo porůznu se válejících postaviček. Posilnili jsme se a zase vyrazili jinou cestou zpět. Mlha už byla jak mlíko a možná to bylo v tuhle chvíli dobře, protože aspoň nebyl vidět  kopec, do kterého jsme  začali šplhat. Nakonec již známou cestou zpátky kolem Vrbatovky a širokou silnicí dlouhý sjezd až k Jilemnické boudě na pokraji Míseček.

Úplně na závěr jsme si sjeli kousek sjezdovky k parkovišti. Až na mě, protože já ho díky jedné zrádné muldě doletěla, brzdíc čumákem. Jak prohlásil Brunďa, který jel za mnou „Letěla jsi jako anděl a dopadla jak prase“. Tak to byla těžká romantika na konec.

Tak ahoj za rok, nebo třeba už na Prázdninách na kole, o nichž se můžete v případě zájmu dozvědět více na našem webu.

Krásné jaro Martina.