Rumunsko – România 2011

Účastníci zájezdu: Míla, Míra, Lenka, Lukáš, Pepa B., Luděk, Brunďa, Pepa V. a já – Martina.

Moto výpravy: „VZDÁLENOST NIC NEZNAMENÁ, VZDÁLENOST JSOU JENOM KILOMETRY“ Hanzelka a Zikmund

Pátek 22.7.2011

Nastal den D – D jako Dovolená, Dálka, Dobrodružství…. a taky Dobalit a Dorazit na místo srazu – tedy k Podolákům. Kolem druhé jsme už všichni a nakládáme kola i bagáž a v celkem rekordním čase (chvíli před třetí) vyjíždíme. Ludva, Lenka, Lukáš, já a vozejk s koly v jednom autě, ostatní v druhém. Jak brzy zjišťujeme, mysleli jsme téměř na všechno, až na dobrou muziku do auta. Takže se nakonec celých 1300 km střídáme asi o 4 CD, která přehráváme pořád do kola. V uších nám bude ještě dlouho znít Hanička Zagorová a její 4.hodinový „koncert“.

Venku je pod mrakem, ale aspoň neprší. Utěšujeme se, že TAM bude úplně jinak. Kolem páté stavíme za Brnem, v sedm překračujeme slovenské hranice a za chvíli i ty maďarské. Kolem jedné v noci měníme peníze a přejíždíme do Rumunska. Pak moc nevím. Poklimbávám a budím se akorát, když stojíme. Jsem moc ráda, že jsme v autě jen 4. I tak už nevím jak se usadit a nohy dřevěněj…a co potom pětičlenná posádka druhého auta…Už abychom byli v sedle.

Sobota 23.7.2011

Po noci se vyloupl krásný den, auto se začíná mlžit stejně jako hory kolem nás a my máme ještě pořádný kus cesty před sebou. V jednu chvíli jedeme klikatými serpentinami směr Braşov a pod námi se otevřel úchvatný pohled na údolí s přehradou posazenou mezi hory. Dochází nám benzín a karty nikde neberou, tak svou šanci dostal i kanistr.

Po poledni dojíždíme do Pânâtâu a rozhlížíme se po možném budoucím ustájení našich aut. U krámku je to k nedomluvení. Místní jsou zvědavý, ale naší hlavní otázce buď nerozuměj, nebo nechtěj rozumět, zato se dozvídáme, že rumunská miss je blonďatá… Lukáš nakonec odchytává jiného domorodce a za chvíli mává, že je vše zařízeno. Auta necháváme na dvoře u dvou bratří, připravujeme a osedláváme kola a než vyjedeme, tak jsme pozvaní na chvilku sousedského posezení. „Pokecali“ jsme, předali „hlídací“ dárky (rum, český pivo a kafe), okoštovali navzájem jejich i Lukášovo víno, domácí sýr, okurky a na cestu vyfasovali ještě pytel obr rajských (výborně se na kole převážej… Byl to fajn začátek, ale ulevilo se nám když jsme konečně vyrazili. Slunce se rozjelo taky a pálí jak ďas.

Po 2-3 km narážíme na houpací drátěný most přes řeku Buzău a samozřejmě většina z nás na něm blbne. Já ne. Ani nejdu moc daleko. To houpání mi fakt nedělá dobře.. Lukáš zastavuje auto s melounama, přímo z vozejku jednoho kupuje a jako bonus nám pán ještě předvede odborné rozporcování. Mají vymakaný. A byl výborný i bez vychlazení.

Lenka, Lukáš, Míra a Míla se ošplouchli a zase pokračujeme kamenitou cestou dál. Když se konečně dostaneme na asfalt, je to pro jistotu aspoň do pořádného a pořádně dlouhého krpálu. Tlačim, popojíždím, tlačim, tlačim…až do vesničky Măguricea. Někde blízko má být klášter. My ale zakotvili v magazínu na špici kopce a „čepujeme“ síly. Dopadá to tak, že spát vyrážíme při západu slunce jen kus nad ves na planiny. Je tam krásně.

Údolí pod námi se pomalu noří do tmy , nad námi hvězdy a my máme první náměstíčko okolo ohně. Tang dnes připravila Míla a já místo večerníčka přečetla kousek z Karpatských her od pana Nevrlého. Přece nemohly zůstat doma, když já jsem v Rumunsku.

Neděle 24.7.2011

Ráno nás nečekalo žádné kouzelné svítání, ale déšť bubnující na stan. Nikomu se nám moc nechtělo ze suchých stanů a tepla spacáků,

ale nakonec jsme v mezeře mezi deštěm zabalili a kolen jedenácté vyjeli. Pokračovali jsme kousek dál za kopec, kde měl být konečně klášter-„monastýr“ (Mănăstiera). Byl už jen necelý kiláček od nás po blátivé cestě, ale nastaly nečekané potíže, když se nám zalepila kola jílem tak, že se přestala točit. Uslyšeli jsme zpěv a vydali se dál bez kol. Právě probíhala nějaká bohoslužba a pozvali nás dál.

Pepa za mnou přivedl mladou řádovou sestru Michaelu, že by si chtěla popovídat anglicky. Hahaha. Jsem věčný začátečník, ale byla to výzva a Michaela byla milá. Vyprávěla o historii toho místa a pak se moc zajímala odkud jsme my, kam jedeme a jak je to s náboženstvím

u nás. Nakonec jsem dostala několik obrázků se sv.Michaelem, že prý je patronem poutníků nebo cestovatelů a ať nás na další cestě provází.

Cesta zpátky k silnici je očistec. Šťouráme bahno klacíkama a v potu rveme kola do kopce, přes naše včerejší tábořiště zpět na silnici k magazínu. Tam z nás už měli haló, ale byli přátelští. Přečkali jsme jednu velkou bouřku, ve které se Brunďa i s kolem osprchoval,

a majitel nakonec vytáhl soudek s nějakou kořalkou a s námi všemi si připil. I s ženskýma, a to je na místní zvyklosti co říct.

Za zmínku stojí i „kachlíkové“ WC. Měli tam sice na dvorku klasickou kadiboudu tureckého ražení (tedy s dírou v zemi), ale zevnitř byla opravdu vykachlíkovaná, takže se klukům splnil sen o „pravém kachlíkáči“.

Nebe se černá a místní nás zrazují ať dolů nesjíždíme. Měli pravdu. Leje jako z konve a déšť sílí. Doslova zaplouváme pod stříšku zavřeného krámku v Zahareşti, ale Pepa je nezmar a obchází okolní domy, dokud nenajde krámský. Nakonec dorazí babka a krámek otevře. Průtrž ustává a vykukuje sluníčko, takže vyrážíme dál. Přijíždíme k včerejšímu mostu a hrůza mě bere…máme ho i s kolama přejít. Řeka se valí jako hnědá obluda. Kde je ta včerejší veselá voda ? Jsem strachy zkoprnělá, ale odhodlaně vyrážím. Pomalu cítím, jak se mě zmocňuje hysterie a spíš se ploužím než jdu… Dýchám zhluboka a snažím se panice nepodlehnout úplně. Most se houpe, voda řve, zakopnu, kolo vedu už jen jednou rukou a druhou se přitahuji za houpající se lano. Jen mžikem se mi hlavou mihne myšlenka „Škoda, že nejsem schopná fotit“… Konečně konec. Jsem živá a mám i kolo! UFF – neskutečná úleva. Zvládli jsme to všichni a za chvíli jsme už zase na asfaltu.

Zastavujeme až v Cislău. Lukáš porcuje meloun stejným grifem, jak to okoukal včera, Mirek s Ludvou úspěšně zkoušejí rumpálem tahat vodu ze studně a Pepa spravuje šlapku.

K večeru přijíždíme do Măgury k magazínu. Chutnáme točené pivo, perníky a Lenka s Lukášem i místní samohonku. Na cestě vedle magazínu místní chlapi hrají „přírodní“ bowling včetně sázek. Je to dost vynalézavé a přitom jednoduché. Cikánská holčička, co jim stavěla kuželky, se chce pořád fotit. Nakonec ji mám na fotce i s její maminkou.

Stmívá se, a i když se Lukáš s místním mladíkem byl podívat po případném tábořišti, nic z toho nakonec nebylo. Téměř za tmy jdeme potichoučku spát na místní školní hřiště – betonový. Super nocleh i se záchodkama. Náměstíčko dnes vede Lenka. Brunďa usnul hned jak dostavěl stan, my kecáme a já čtu zas z Karpatských her. Noc je super a usínám jak mimino.

Pondělí 25.7.2011

Dnešek vyhlašuji „BAHENNÍM DNEM“… i když ráno tomu ještě nic nenasvědčovalo. Vstáváme kolem sedmé do krásného slunečného dne na betonu. Dosušujeme mokrotu ze včerejška, vaříme a zdravíme se s panem školníkem, který přišel posekat trávu okolo hřiště. Nic neříkal, tak jsme mu asi nevadili. Před odjezdem ještě poděkujeme plácku za super nocleh. Jedem. Asfalt. Hurá!

Přejíždíme velký most a koukáme co s řekou Buzău udělal včerejší déšť. Asi na 9 km přijíždíme do Berca. Nakupujeme a měníme velké bankovky za menší. A pořád se ještě těšíme na bahenní sopky – náš dnešní cíl. Pokračujeme a místní domorodec Mirkovi radí a ukazuje kam jet. A my tam jedem. Zásadní největší chyba toho dne, o které však zatím ještě nemáme ani tucha. Nejdříve vystoupáme ke kostelu, který jsme v kopci viděli již od řeky. Vevnitř je celý podepřený, ale jinak krásný, stejně jako výhled do kraje a venku má navíc kvalitní kadiboudu…

Cesta nás vede dále do kopce, je mokro a mlaskavý zvuk z pod kol nevěstí nic dobrého… No a za chvíli je to jasný! Nabalovací jílovité bahno je tu zas a kola se odmítají točit. Se vzpomínkou na včerejšek mi začíná být úzko. Kolo nemůžu skoro uvléct, boty obalené min.dvěma kg bahna, ale pořád ještě si říkám, že je naděje, že tam za chvilku budeme. A to jsem se pěkně spletla. Za chvíli to vypadalo tak, že každých cca 10m jsem klacíkem dloubala bahno z pod blatníku a pořád dokola. Děsoběs a přitvrzuje. Když se podaří trochu očistit a alespoň kousek popojet po trávě, už tu je další bahno. A sopky nikde. Tlačíme dál a každý bojuje jak umí. Všude krásně voní mateřídouška, ale mou romantickou duši to tentokrát ani v nejmenším nezasáhne, neb vidím rudě a dlaždič by se možná i něčemu přiučil. Pak jsme to zapíchli v nějaké kleči a Míra s Lukášem pokračují pěšky dál k vrcholu, aby jako Jeník s Mařenkou koukli, kde vlastně jsme. Vracejí se se zprávou, že sopky viděli. Jenže hluboko pod sebou, ve vedlejším údolí…Sjíždíme dolů ještě přes poslední bahna a mě aspoň trochu zachraňuje Pepínův vynález – klacíkový lapač bahna vražený kolmo pod blatník. Konečně jsme na silnici a všichni dloubeme a šťouráme bahno s všelijakými pocity a náladami. A pak už sjezd až do Policiori k prvnímu magazínu. I já si dávám Ursuse (pivo). Koukáme na cedule, že odsud je to na Vulcanii už jen 7 km a do Berca je to po silnici 8km. My jsme v bahně „najeli“ a natlačili cca 7 km, takže jsme vlastně ještě 1km ušetřili : (i když nám těch 7km trvalo snad 5 hodin…) Vyjíždíme k sopkám. Je to pořád dost do kopce a s námi utíkají malí, otravní a vytrvalí kofoláci* (*více opálení spoluobčané). Podaří se nám jim ujet až z kopce. U Vulkánu se vybírá (4 Lei), tak si dáme nejdřív tekuté občerstvení, hodíme řeč s turistama Francie a spácháme hygienu pod tekoucí vodou a v umyvadle -luxus! A pak už sopky. Je to paráda. Jak měsíční krajina. V kráterech na vrcholcích probublává tekutý šedavý jíl, který je však na dotek studený. Víc tohle zvláštní místo přiblížej fotky.

Zpátky jedeme stejnou cestou a opět si nás až moc všímají kofolata. Ludvovi se snažili za jízdy otevřít brašny a když se po nich ohnal, nelenili a už po nás metali šutry. Moc milí hošíci… Nakonec kotvíme v další vesnici Scortoasa u magazínu. Chutnáme tu výborné vážené olivy a špek, a taky doplňujeme vodu ze studny – s rumpálem už máme zkušenost. Nocležiště pak stavíme skoro za tmy jen asi 50 m odsud u řeky Sărăţel. Náměstíčko mám dnes já, ale moc to neprotahuji. Byl to pěkně vypečený den, ale ty sopky stály za to.

Úterý 26.7.2011

Ráno je krásné. I když jsme měli večer trochu obavy a pro jistotu narafičili provizorní alarmovací zařízení, nebylo potřeba a nic se nám neztratilo. Jen kolem nás projížděla auta a troubila jak o život. Asi schválně. Pobalili jsme a přes včerejší magazín vyrážíme směr Lopătari (jelen). Asi na 10.km u řeky 5km před Chiliile pácháme hygienu a zjišťujeme, že voda v potoce je slaná. V Chiliile doplňujeme tekutiny a pokračujeme dál…do kopce…a pořád do kopce a cikánským vozem s hříbětem. Stoupání to bylo jak do nebe, ale s peklem v zádech. Tlačíme a koupeme se ve vlastním potu. Pepovi odchází plášť a Brunďa tvrdošíjně vyžaduje magazín, a vodu si leje na hlavu místo do sebe. Pak vrchol, vrcholové foto a konečně sjezd. Ovšem také po šotolině. Brzdy až na řidítkách, a někdo si přibrzďuje i nohama…Sjeli jsme do Mânzăleşti, kde je uprostřed řeky velký, asi pískovcový „BÍLÝ KÁMEN“ .Tady máme oběd a siestu na dřevěných špalcích. Chvilka napětí nastala, když jsme chtěli vyrazit dál, ale Pepíno prohlásil, že nemůže, protože má v krámě napíchnuté baterie ke kameře a paní krámská zamkla. Ale dobře to dopadlo a my pokračujeme dál na Lopătari. Po pravé straně najednou něco jako bílý lom. Ukázalo se ale, že je to počátek Solného krasu „Carst pe Sare-Meledic“. Oblezli jsme to, olízali kameny a ochutnali úplně slanou vodu vyvěrající přímo ze skály. O kousek dál bylo i ústí jeskyně, ale skoukli jsme ji jen zvenčí. Vypadala nebezpečně.

Na další občerstvovací zastávce v Lopătari ochutnáváme místní sýr Caşcaval. Je výborný. Pokračujeme pořád do kopce. V jedné zatáčce potkáváme pradleny, které perou nějaké koberce rejžákem a jelenem (mýdlem). Lukáš nelenil a pohotově vytáhl své“senzory“ a vrhl se s nimi na pradleny, jestli mu s nimi taky pomohou. Půjčily mu mejdlo a ukázaly jak to má dělat. Když nás pak dohnal, nezřízeně se tím kouskem voňavého prádla chlubil. V Luncile v kiosku sice nemají už chleba, ale zato je tam moc ochotná paní krámská.

Lukáš s Brunďou jedou hledat nocleh a jsou opět úspěšní. Podařilo se jim seznámit s místním kamioňákem, mladým klukem, který nás nechal přenocovat na svém pozemku. Později se k nám přidává ještě polská rodinka, kterým také poskytl azyl. Jsou fajn a hlavně se docela dorozumíme. No a zítra nás snad čeká „Živý oheň“.

Středa 27.7.2011

Ráno se probouzíme do drobného deště, ale než uvaříme a pobalíme, tak už začíná sluníčko zase pálit. Loučíme se s Polákama i se super místečkem a vyrážíme opět do kopce. Občas mám pocit, že tady už ani jiný směr, než ten vzhůru neexistuje.

Stále nás provází mužský zpěv z „monastýru“ v kopci. Je to bezva, jen trochu vadí, že to do kraje pouštěj pomocí repráku. Zastavujeme ještě u vrátek kamioňáka, poděkovat a rozloučit se. Náš včerejší plácek máme pod sebou jako na dlani a máváme prťavým Polákům.

Po cca 7km přijíždíme do vesnice Terca (podle Míry to znamená v překladu „kaše“), u které se má nacházet náš dnešní hlavní cíl „Focul viu“ neboli „Živý-přírodní oheň“. Jde o ropné plyny vyvěrající samovolně na povrch ve volné krajině a pokud jsou vhodné podmínky (sucho, blesk..) dochází k jeho samovznícení.

Zastavujeme hned na kraji vsi, parkujeme kola do stínu a jdeme skouknout krámek. Během doby co tu sedíme se tu míjejí náklaďáky a koňské povozy a vypadá to, že každý musí něco opravovat, překládat, domlouvat…prostě cvrkot. Děti chodí okukovat a všichni zdraví. Nejlepší byl tak osmiletý furiantek na koni, co se před námi natřásal jak bohatýr. Po pěkné chvíli vyrážíme a máme v plánu zastavit ještě u jednoho krámku, kde by Lukáš spravil Lence plášť. Jenže jsme narazili už jen na jeden otevřený, kde mají sice točenou břečku, ale nemají žádné uzeniny. No a ty si každý chtěl koupit, abychom si je opekli nad tím přírodním ohněm. Hahaha, taková konina. Ale to my v tu chvíli nevíme..Tak se vracíme zpět do krámku na kraji vsi, kde už paní pomalu nemá studené ani pivo ani vodu. Je vedro k zalknutí, ale když jsme už konečně opravdu vyrazili, začalo se z hor černat. Jenže Míra už byl odhodlaný se konečně hnout k cíli. A tak černo nečerno, nedáme na varování místních, že s kolem je to čiré bláznovství, ani nabídku ať kola necháme dole a jdeme pěšky neposloucháme – a dobře nám tak! Někteří sice žbrblají, ale stejně všichni následujeme Míru, zarputile stoupajícího do kopce – kam jinam. Rveme kola rozježděnou cestou a s obavami se ohlížíme. Jestli zaprší, tak tahle cesta bude jedno velký bahno. Ještě stihneme převláčet kola přes polozaschlé bahniště pod stromy a už začal konec světa. Jen jsme vytáhli pláštěnky a koukali, jak se nám bahnité potoky valí přes nohy. Nešlo než stát, přidržovat kola, aby je voda nesemlela s sebou a doufat, že to přejde. A přešlo. Jsme sice chvilkově demoralizovaní, ale přeci to nevzdáme, když už sem jedem takový kus světa. Brunďu a kola necháváme v bahništi a tím samým korytem se vydáváme…do vrchu. A tak začalo několikahodinové putování za živým ohněm. Postupně nás opouštějí kousky bot i nadšení. Bloudíme po kopcích jak mátohy a nic. Asi po 3.hodinách (to odhaduji podle žízně a hladu..) přiznáváme chvilkovou porážku a vracíme se k Brunďovi. Ten zatím odtahal kola alespoň z té cesty. Lukáš odchytil staršího domorodce a ten nám s úsměvem pod fousy vysvětlil, že jsme lezli na úplně jiný kopec, a že on ve svém věku to ráno dá během hodiny tam i zpátky. Jsme nepoučitelní a znovu tedy s novou nadějí vyrážíme podle jeho popisu….a zase bloudíme. Už se pomalu začíná smrákat a jak tak uondaně sestupujeme níž, najednou pod sebou vidím nějakého pastevce a za ním cupkající Mílu a Pepu s Pepínem. To už je Lukáš, Ludva a Brunďa někde v tahu. Ale Lenka, Míra a já se za nimi rychle spouštíme. Mladík nás dovedl na hliněný plácek cca 2x3m a v jednom místě ho zapálil. A TO BYLO ONO! To za čím jsme se celý den honili, boty ničili, bahno měli až nad koleny a kola opět bahnem obalená ….tyhle tři plápolající plamínky…

Ale nakonec jsem byla moc spokojená, že to všechno nebylo přeci jen úplně zbytečné. Prý ten plácek běžně hoří celý – to musí být potom opravdu fascinující pohled- ale když jsou takové lijáky, jako byl dneska, musí ho opět zapálit.

Cesta dolů je taky zážitek, ale už jdeme a kloužeme skoro odevzdaně. Akorát jsme přišli z úplně jiné strany a tak nás čeká ještě bahýnková cesta zpět pro kola. Brunďa zatím domluvil na spaní super oplocený palouk, odkud předtím babi s dědou odvedli koníka. Je krásná noc. Čtu zase kousek z Her (dneska „Na vonnou paměť“ a o sbírkách). Koukám na hvězdy a s bahnem všude možně usínám.

Čtvrtek 28.7.2011

Ráno jako vymalované. Sušíme, balíme a já (nejen já) opět dloubám bahno, aby se kolo vůbec hnulo. Lenka s Lukášem kola „plaví“ v prudkém proudu řeky Slănic. Naše dnešní útočiště opouštíme pod sluneční palbou a babička s dědou nám mávají na rozloučenou. Chvilku se zastavujeme v Terce v „našem“ včerejším krámku a pak vyrážíme zpět odkud jsme včera přijeli. U řeky, o pár kilometrů dál, jsme někteří provedli také očistu sebe, bot i kol. Hned se jelo veseleji. Také je to už hodně z kopce. Jedeme opět přes Luncile a Lopătari, kde zastavujeme na sváču, ale hlavně abychom seřídili a utáhli brzdy, které dnes dostávají konečně pořádně do drátků. Pak míjíme Mânzăleşti a Bílý kámen a po mostku se k nám blíží koňský povoz s místními kluky. Frajersky, vztyčení na kozlíku, nás míjejí a po chvíli je jasné, že se chtějí nejen předvádět, ale hlavně závodit. Jedou s námi pěkný kus, ale radši je už necháváme před sebou, protože to vypadá, že by koně radši uštvali, než nás nechali předjet. Na rozloučenou ale i celí rozesmátí zamávali. Valíme to dál podél řeky Slănic a dneska to fakt frčí. Jak za odměnu. Je vedro a tak alespoň krátce stavíme a doplňujeme tekutiny tak po 20 km. Při jedné takové zastávce ve Vincilă Vodă málem adoptujeme kouzelný štěně. Ještě se nebojí a radostí učůrává když ho drbeme. Také se tu Pepovi povedl pěkný kousek s paní krámskou. Když mu totiž vracela peníze nazpět, místo malých frfníků mu dala 2 žvejky. No a tak když si šel pro druhé pivo, dal jí místo drobných ty 2 žvejky zpátky. Pochopila to a se smíchem si je vzala. Myslím, že tohle se jí tady ještě nestalo.

Řeka se kroutí jak had a my ji každou chvíli přejíždíme tam a zase zpět přes četné a vysoké mosty dál na Beceni, Cernăteşti a Săpocu, kde opouštíme řeku Slănic a odbočíme dále proti proudu řeky Buzău. No a asi po 60.km jsme zase na kruháku v Berce, přejíždíme opět most, ze dne sopek, a stavíme v Unguriu na občerstvovací a montážní zastávku. Brunďa opravuje vyboulený plášť a po cestě se pak snaží ještě koupit nový. Ale mají jen dva a ani jeden bohužel nevyhovuje. Projíždíme Măguru kolem osmé místního času a tma nám začíná šlapat na paty. Jedem dál, ale s dobrým flekem na spaní už to moc nadějně nevypadá. Je to tu podél silnice dost osídlené a ne zrovna lidmi, které bychom chtěli mít přes noc za sousedy.

Lukáš nakonec našel místo, kde by to šlo. Začali jsme stavět, když se najednou objevili dvě kofolata, tak 10-11 let, a s prosebnýma očima něco drmolili. Rozhodnutí bylo bleskurychlé.

Zabalit a co nejrychleji zmizet. Do rána bychom asi neměli nic… Nakonec jsme skoro za tmy dojeli do Ciuta a zaparkovali na pozemku místní školy. Hned se vedle v baráku objevil pískající chlápek, ale nic proti naší přítomnosti neměl a navíc se z něj vyklubal asi hlídač nebo správce a otevřel nám i jedny záchodky, pokusil se natáhnout kabel se světlem, donesl vodu v kýblu a přepravku s rajskými a s meruňkami. Bylo to neskutečně milý. Hned jak jsme začali vybalovat a stavět, objevil se u branky kofolka na kole. Nejdříve se snažil komunikovat, nabízel, že donese vodu, ale odmítli jsme a Lukáš dal na branku zámek. Koukal dlouho a ráno tam byl zas, ale nic nemilého se naštěstí nepřihodilo. Možná to byl jen zvědavý kluk, který sem chodí do školy… Náměstíčko bylo na vyhřátém betonu a tang hned od dvou kluků najednou, ale byli jsme chcíplí a já šla spát. Byl to náročný den a 76 km v nohách.

Pátek 29.7.2011

Slunce praží od rána a my máme za sebou zase jeden supr nocleh. Protože čas, který jsme ztratili neplánovaně dlouhým putováním za sopkami a živým ohněm nám naboural naše cestovní plány a my chtěli vidět i další místní raritky, jako třeba horu soli v Slănic, rozhodli jsme se, že dnes dojedeme k autům a dál se přesuneme již motorizovaní. Mělo by to být asi 30 km. Stavíme v Cislău, kde právě probíhá trh. Samozřejmě to jdeme na střídačku okouknout. Hadry a blbosti stejné jako u nás, ale v druhé části je jídlo. Hlavně zelenina a ovoce, ale i ryby, sýry, med a grilovaná masa. Ochutnáváme jakési grilované čevapčiči na špejli a také domácí tvarohový sýr. Oboje je výborné. Kluci zase obdivují várnici na vaření lihovin. Myslím, že byla měděná – jestli je to možné. Pomalu se blížíme k cíli. Mirek je milosrdný a odbočku k houpacímu mostu míjíme a jedeme po asfaltu přes Pătâriagele, kde děláme hromadnou fotku u pomníku vojína. Pak už je to do Pânâtâu jen kousek.

Pátek je v Rumunsku, nebo alespoň v této oblasti, zřejmě dnem odvážení odpadních pytlů před vraty. Zrovna jsme se k tomu přimotali, když jsme u našich autoubytovatelů odstrojovali kola. Pán domu byl opět milý, auta v pořádku a klukům už naložení všech kol netrvalo ani 15 minut. Poslední poděkování, rozloučení a kolem půl druhé odjíždíme směr Slănic s horou soli. V Gura Bâscei odbočujeme na trasu, kterou jsme původně měli v plánu projet na kolech. Do Slănic sjíždíme prudkou serpentinou podél vápencových skal. Na kole by to bylo dost hustý…

Prostranství před vstupem do jeskyně je už úplně komerční. Stánky, suvenýry, parkoviště, restaurace… Necháváme auta na parkovišti i s Brunďou, bereme si mikiny a jdeme na prohlídku. Za 14 Lei. Mirek nám sice vyprávěl o co asi půjde, ale stejně si neumíme představit, co nás čeká. Nacpali nás všech 8 do malé kabiny jak od výtahu a začali nás spouštět děsně hluboko.Uff! Ale to překvapení dole! Obrovský chladný dóm, spoře osvětlený a hlavně celý ze soli. Stěny, zem i nedozírný strop…Ochutnali jsme to – tedy jen tu stěnu.. Takhle podobně si já představuji trpasličí Mórii z Pána prstenů. Jdeme a narážíme na lavičky, sochy, motokáry, fotbalové hřiště, bufet i nesmyslné schody odnikud nikam, začínající i končící uprostřed stěn daleko od stropu i od podlahy. Jsme překvapeni všichni. Je jasné, že se zde provozuje sport i ozdravné pobyty dětí a lidí, a vstupné je asi na celou dobu do zavíračky. Tak dlouho my tam ale nejsme. Při čekání na kabinu nahoru nám Lenka čte hlásání. Nakonec jsme jak sardinky, protože do kabinky se k nám ještě navíc nacpaly dvě korpulentní Rumunky. Ale hlavně, že to nespadlo.

Venku nás praštilo vedro, a rozhodujeme se, že po cestě domů máme ještě jednu zajímavost, a to Červené pyramidy – Ripa Roşie. Ale jsou až kousek od města Sebeş v pohoří Apuseni a to je o nějakých 400km dál.

Jedeme na Braşov a Sibiu a pořád jsou okolo nás vidět hory. Krásný a majestátní. Někde mezi Fagarašem a Sibiu se z hor začalo pářit a nebe temnět, a pak začalo děsně pršet a stmívat se. To byl asi největší průšvih, protože jsme potřebovali nějaké místečko na spaní i s autama. Asi 15-20 km před Sibiu sjíždíme z dálnice na Mohu. Hřiště se nám najít nepodařilo, ale na konci vsi jsme našli pěknou travnatou plochu a je rozhodnuto. V pauze mezi deštěm jsme rychle postavili stany a zapluli do spacáků.

Sobota 30.7.2011

Vstáváme do mlhavého rána, ale den se teprve klube a vypadá to, že do krásy. Balíme mokré stany a už před osmou vyrážíme zpět na dálnici, přes Sibiu na Sebeş (asi 150-200km) a na pyramidy. Necháváme auta u rybníka a vyrážíme pěšky. Je to pěkná dálka, ale Červené Pyramidy (zemní kulisy) za to stály. Nevím moc jak je popsat, lepší je kouknout na fotky. A teď už jedem na Maďarsko, neb bychom rádi stihli ještě dnes termální lázně. O to víc, že venku začalo zase pršet. Po cestě utrácíme rumunské prašule a kolem třetí přejíždíme Rumunsko-Maďarské hranice. Do termálek Kiskunmajsa to máme dalších 130-140 km. Dorážíme tam chvíli před pátou. Vstup do lázní stojí 1200 forintů do 19:00. Je to tam pěkný, jen trochu zmatky v převlékacích kabinách. Nejteplejší bazén je vařící a smrdí z něj petrolej. Zkoušíme i venkovní skluzavku, dáváme si výborného langoše a jiné dobroty. Před sedmou začala hrát z amplionů melodie na dobrou noc z Pohádek z mechu a kapradí. A to byl decentní signál, že je čas odejít. Odmočení a vymáchaní se rozhodujeme, že pojedeme už přímo domů. Už žádný nocleh. Nakupujeme poslední proviant na cestu a pro rodinky a před osmou večer vyrážíme. Na hranicích jde vše hladce – když zjišťují, že jsme Češi. Jen venku začalo zase lejt.

Neděle 31.7.2011

Kluci jedou jako draci a kolem druhé ráno jsme už v Brně. Mění se řidiči i nespací parťáci vedle nich a před čtvrtou ráno jsme zase u Podoláků. Vybalujeme, uklízíme vozejk a loučíme se. První nás opouští Luďa, pak Míla s Mírou, a také Pepa s Brunďou vyrážejí do deště po ose. Mě čeká ještě cesta do Kolína na vlak, ale mám štěstí, že je Pepíno fakt kamarád a vezme mě tam i s kolem autem. Venku pořád leje. Pak už zamávám i jemu a dovolená definitivně končí.

DRUM BUN = (Šťastnou cestu)